Smskování 

Ze stromů opadalo poslední listí a do Britchesteru dorazily první mrazy. Byly to nádherné zimní dny, řeka která protékala skrze město téměř zamrzla, vše bylo hlavně v ranních hodinách pokryté námrazou a tenkou vrstvou čerstvého sněhu, který se s prvními slunečními paprsky třpytil jako diamant. Procházející blondýnka tu krásu ale vůbec nevnímala, přestože se na první pořádnou zimu, která ji po letech čekala, neskutečně těšila. Její pozornost si pro sebe pár posledních dní kradl její telefon. Povídala si s Natem, klukem z páteční párty, kterému dala Ruby její číslo. Zprvu z toho nebyla moc nadšená, neměla náladu na dalšího kluka co se jí bude snažit uhánět a dělat trapné narážky, pokusy o lichotky a podobně, ale tohle bylo jiné, Nathaniel byl prostě fajn. Byl milý a vtipný, Iris se už dlouho nenasmála tolik, jako za posledních pár dní, co si s ním psala. Mohla s ním mluvit o škole a o jiných studentech, probírat úkoly a stěžovat si na dělání prezentací a on to všechno chápal, protože si tím teď taky procházel. Bylo to neuvěřitelně osvěžující, protože Reefa škola, úkoly ani nic z toho nezajímalo a Robin... Robin měl úplně jiné starosti, Iris tyhle záležitosti nemohla ani jednomu svěřovat, protože to byly naprosto nepodstatné věci v porovnání s problémy nadpřirozeného světa, ve kterém žili oni. Byla ráda, že Nate je "normální" žádný čaroděj, upír, siréna, mimozemšťan...prostě normální kluk! Jako byl Logan. Ani s ním se ale tehdy takhle necítila, takhle krásně obyčejně, přeci jenom zabili spolu pramatku rostlin, které ohrožovaly Strangerville, na tom nic moc normálního nebylo. Hrozně se jí líbilo, že teď konečně vypadá její život zase trochu jako život normální puberťačky a dost si to užívala. Měla skvělé kamarádky, žila na koleji, starala se sama o sebe, řešila jen učení a teď se jí do života vetřel ještě tenhle prima kluk. Prokecala s ním spoustu dní, než jí navrhl jestli nechce jít někdy ven. S radostí přijala..

Velké novinky

"Bylo to fakt skvělý.." pousmála se Iris při vzpomínce na odpoledne strávené s Natem, "To vidím, úplně záříš holka!" zazubila se Ruby, "Taky chci takového kluka.. nebo alespoň nějakého.." povzdechla si a zahleděla se z okna, "Není to můj kluk. Ale... asi bych se... nebránila..." zauvažovala s úsměvem od ucha k uchu blondýnka, "No ještě aby taky!" lamentovala Ruby, když v tom Iris zazvonil telefon, "Ahoj tati!" pozdravila mile do telefonu. "Ahoj princezno! Mám pro tebe novinky. Snad tě mile překvapí.." začal Eliot váhavě, ale natěšeně. "Joo? Tak povídej? Něco s April?" vyzvídala Iris. "Ne, jde o nás... my se budeme stěhovat." vybalil na dceru naprosto nečekanou novinu, "Cože? Jaktooo? Kam? A proč??" vykulila oči Iris a vystřelovala na tátu jednu otázku za druhou. "Plánoval jsem to už nějakou dobu, ale nechtěl jsem ti nic říkat dokud to nebude aktuální víš..?" odpověděl, "Jde o to že Sulani je skvělý místo, odpočinuli jsme si tu, schovali jsme se tu před světem jak jsme potřebovali, nabrali jsme síly po všem tom stěhování a utíkání, ale chybí nám civilizace víš? A potom co jsi odjela nevidím úplně důvod tu zůstávat. Na Tristanovi to je hodně znát, hlavně co byl s tebou na té párty, je ještě mrzutější než dřív, myslím že změna by mu prospěla a Luna zná jenom Sulani, chci aby měla normální život i mimo ostrov. Svojí sestru navíc skoro ani nevídám co jsme tady... Přišla mi teď nabídka na jeden menší dům v San Myhunu a já se rozhodl ji přijmout." dokončil monolog Eliot. "Tati! Ty brďo já jsem úplně v šoku, nevím co říct!" vstřebával informace Iris, "Ale je to skvělý!!" neudržela radost. "To jsem rád, budeš to k nám teď mít půl hodiny vlakem, žádné přenášení a tajnosti." řekl spokojeně, "A neboj, samozřejmě u nás budeš mít svůj pokoj.". "Bože já se těším!! Kdy se sem tak přestěhujete?" ptala se celá natěšená. "Do vánoc by jsme tam chtěli být, teď zařizuju prodej našeho domu a převoz nějakých věcí co chceme odvézt s sebou.." uvažoval Eliot, "..uvidíme jak to půjde, nic neslibuju.". "Jasně, i tak je to úplně paráda!" radovala se blondýnka. "Iris?? To je skvělý viď? V novém domě oslavím narozky, přijdeš na mojí oslavu?" ukradla Eliotovi telefon Luna, "Že se ptáš Lů, že se ptáš..." usmívala se blondýnka, tohle byl vážně naprosto skvělý den...

Konečně doma

Uplynulo sotva 14 dní a Foxovi se již zabydlovali ve svém novém domově v San Myshunu. Eliot Iris trochu lhal, jejich odjezd byl na spadnutí už když jí volal, ale chtěl ji ještě trochu překvapit. Hned po nastěhování je přijela celá šťastná navštívit. Byla to obrovská změna pro celou rodinu, ale Eliot v novém domově úplně ožil. Byl doma. Konečně, po všech těch letech, byl opět doma. Ani netušil jak moc mu tohle město chybělo. V San Myshunu prožil nejhezčí část svého života. Žil sám, skládal písně, za sousedku měl Roxy a svět mu ležel u nohou, potkal lásku svého života Tessu, začal zpívat před publikem a potkal členy své kapely. Byly to skvělé roky, rád na ně vzpomínal a teď, tady, mu vzpomínky přímo ožívaly před očima. Dům nebyl velký, ani nový a bylo na něm ještě dost práce, ale bylo mu to jedno. Chtěl žít tady, přesně v téhle čtvrti, v tomhle městě. "Nekoukej pořád na tu televizi! Ani sis nevšimla že venku už napadl sníh..." pokáral s úsměvem Lunu, zatímco míchal v míse těsto na její dort. Večer měla být oslava, nemohl se dočkat až znovu uvidí svoje sestry. "Ty brďo!" vyskočila holčička na gauči a s otevřenou pusou hleděla okny na tu bílou krásu. "Maui! Kolikrát ti mám říkat, že na linku nesmíš! Kocoure neposlušná..." okřikl v kuchyni šedé stvoření, které ho sledovalo při vaření. Tomu to ale bylo jedno, jen zvědavě pootočilo hlavu a dál na Eliota koukalo, "Marš dolů! popadl ho a nesl pryč z kuchyně, "Ani na to nemysli Lilo!" okřikl druhou kočku, která se právě chystala vyskočit na kuchyňskou linku, ze které byl kocourek právě sundán "Ani na to nemysli.." zopakoval káravě Eliot. Kočička počkala až zajde za roh a pak jedním dlouhým skokem, ladně vyskočila na místo svého předchůdce. Byli to jediní dva mazlíčci, kteří rodině zbyli. "Tatí! Můžu jít ven??" zakřičela Luna, když ji přestal sníh hypnotizovat. "Jo, ale nechoď na silnici." svolil Eliot. Luna vyběhla dveřmi na zadní terasu, kde padla na kolena přímo do čerstvé sněhové nadílky, sníh pod jejími koleny zavrzal, "To je tak studené!" nabrala fascinovaně sníh do dlaní a prohlížela si jeho třpyt a nádherný tvar vloček....

Řádná oslava

Venku už se setmělo, ale oslava u Foxových stále pokračovala, Eliot rozléval už čtvrtou láhev vína, "Ruce pryč od červeného! To je pro upíry!" žertoval Dominik s vytasenými tesáky, Robin se zarazil, protože se zrovna pro sklenku červeného natahoval, "Klid, tenhle pes štěká ale nekouše.." zaxichtila se na Dominika Ellie," Jak se vlastně znáš s mojí neteří?" začala vyslýchat čaroděje. Robin měl v sobě už druhou skleničku a jelikož nebyl zvyklý pít, byl až nečekaně hovorný, Eliot se k nim se sklenkou bílého v ruce přidal. Iris mezitím trávila čas se svými sourozenci, Tristan měl toho dne překvapivě dobrou náladu, možná za to mohlo právě to pití a s Lunou v tomhle věku už měli mnohem víc společných témat k hovoru než dřív. Po čtvrté skleničce vína se začínala Iris cítit příjemně omámená, smála se každé hlouposti, kterou její sourozenci vypustili z úst a cítila se uvolněně a příjemně. Bezstarostně. Tristan se později přesunul za Lexie a Beth, zatímco Luna odešla do koupelny. Iris tedy zůstala sama, opřela se zády o skříň naproti kuchyni a s potěšeným úsměvem na tváři pozorovala svojí rodinu. Konečně byli zase všichni spolu. Najednou se její pohled střetl s Robinovým. Stál u okna vedle sedačky a Eliot s Ellie mu zrovna nejspíš vyprávěli nějakou vtipnou historku z Irisina dětství, jeho pohled se změnil, když zachytil ten její, Iris se rozbušilo srdce v hrudi. Její ovíněná mysl začala pracovat na plné obrátky, vzpomněla si na jejich polibek v knihovně... vypadal dneska skvěle, v té černé košili byl úplně jiný, tak uvolněný a přitom atraktivní a sexy. Najednou si začala představovala jak se líbají na tom gauči, kde teď seděl její táta a pak se přesouvají do ložnice, kde mu na té pěkné košili rozepíná jeden knoflík za druhým... "A dost!" zavrtěla překvapeně hlavou, nad vlastní představivostí. Ona teď měla přece Nathaniela, který byl tak krásně obyčejný, zábavný, milý a měl normální rodinu, ne jako Robin, nechtěla se uvrtávat do té jeho děsivé rodinné situace, chtěla normální život... jeden polibek by ale třeba nic neznamenal ne? Nate by se to nedozvěděl.. přemítala v duchu, když znovu navázali oční kontakt. Ze zamyšlení ji ale vytrhl křik její mladší sestřičky, "Už dost! Prosím dost! Buďte všichni zticha!!" padla na kolena Lů a bolestně se držela za hlavu... 

Konec dobrý, všechno dobré

Luna spala poklidně ve své posteli, Tristan u ní zůstal, byl nervózní, bál se co všechno jeho setra objevila v jeho mysli a nedokázal se uklidnit. "Vrátím se hned ráno a přinesu vám nějaké ty lektvary, teď bude stejně spát a když kolem ní nebude tolik lidí, měla by být klidná.." oblékal se Robin v hale, "Robine vážně.. nemůžu tě nechat odejít jen tak, tolik jsi nám pomohl.." naléhal na chlapce Eliot, "Nic od vás nechci, pomohl jsem rád. Navíc tenhle večer byl fakt skvělý, vaše rodina je úžasná." pohlédl na něj upřímně Robin, "Říkej mi Eliote. Tady budeš vždycky vítán." napřáhl k němu ruku Eliot, Robin byl viditelně překvapen, ale s úsměvem Eliotovu nabídku přijal, "Díky, Eliote. Moc to pro mně znamená." Robin se rychle dooblékl a vyrazil ze dveří, Iris to celé pozorovala a bylo jí jasné, že ho její táta uvedl do rozpaků. Cítila se provinile, měla ho pozvat sama, vždyť ten kluk už neměl žádnou rodinu, byl to její kamarád a už mockrát jí pomohl. Byl osamělý a ona to věděla. Nemohla popírat, že jí to k němu táhlo i jiným směrem, ale neměla tolik myslet jen na sebe a svoje pocity. "Robine! Počkej!" vyběhla za ním ze dveří. "Ano?" otočil se mladík, "Děkuju za sestru a... za všechno." vychrlila ze sebe a políbila ho na tvář, potom zaběhla zase dovnitř. Robin za ní s úsměvem hleděl, skrze prosklené dveře, dokud nezmizela z jeho dohledu. Cítil se ten večer zvláštně... tenhle pocit už dlouho necítil. Byl šťastný. Chvíli se procházel nočním městem, než se v jedné temné uličce přenesl zpět domů. Následovali ho i ostatní hosté, po výstupu Lů už neměl nikdo chuť dál oslavovat. Ellie to vzala přes Britechester a odvezla i Iris zpět na kolej. Eliot zůstal sám s Beth, "Vážně se bojíš toho co říkala Luna?" hleděla na něj, "Co konkrétně myslíš?" zeptal se Eliot unaveně, "To, že se bojíš, že zůstaneš sám." upřesnila mu to, "Jo... jo toho se bojím.." opřel si loket o opěrku sedačky a podepřel si těžkou hlavu. Beth pobaveně zavrtěla hlavou, čímž si vysloužila Eliotův tázavý pohled, "Ty nikdy sám nezůstaneš, přitahuješ lidi jako magnet! Bože Eliote, jsi ten nejúžasnější chlap jakého znám! Podívej se na sebe.. byl jsi úspěšný ve všem co sis umanul... zpěv, skládání hudby... výchova dětí.. zachránil jsi April! Už dvakrát!" začala Beth, "Byl jsi skvělý kamarád, skvělý manžel a teď jsi skvělý otec... a pořád jsi stejný fešák, jako když jsme se poznali." hleděla na něj s širokým úsměvem, Eliot se jí zadíval do očí, jakoby v nich něco hledal, "Nikdy sis nevšiml, že jsem do tebe blázen viď?" naklonila Beth hlavu na stranu. Eliota to zaskočilo a pousmál se, "Bohužel ne.." v jeho pohledu najednou poznala toho puberťáka, kterého si tolik zamilovala, "To mi lichotí Beth, vážně, ale Luna měla pravdu i v tom druhém, já už nedokážu nikoho milovat, tak jako Tess." řekl se sklopeným pohledem, "A kdo řekl že chci lásku? Eliote... víš kolik mi je? Já už lásku nehledám." pousmála se a zvedla se z gauče, "Pojď." podala mu ruku a zvedla ho. Následoval ji do ložnice. "Jsi tak mladá.." odtrhl se když se začali líbat, její kůže byla hebká, jako hedvábí, "Jsem starší než ty.." ušklíbla se Beth a svlékla mu tričko, Eliot se zasmál a pokrčil rameny, "To je fakt." popadl ji a položil na postel. Už nic nenamítal.. 

Nové hnízdo, nový parťák

"No, tak já myslím, že je hotovo!" rozhlížela se Iris spokojeně po svém novém hnízdečku. "Jo, už to vypadá pěkně, ale já bych se stejně asi bála tady spát, jsem ráda že mám vedle bráchu a přes chodbu tátu.." rozhlížela se Luna, "Ale přes den bych tu byla teda klidně pořád!" zazubila se. "Já se nebojím, jsem nebezpečnější než většina toho, co by sem mohlo vlézt..." otočila se na sestru se sebevědomým výrazem, "Co ty tvoje schopnosti? Jak to zvládáš zatím?" zeptala se starostlivě. "Je to lepší, ty Robinovi lektvary dost pomáhají, teď cítím jen takové vlny, například z tebe cítím jak jsi šťastná... ale jen když se na to soustředím a není to nic konkrétního." usmála se dívka se střapatými culíky. "Promiňte že vás ruším, ale mám pro tebe malý dárek na uvítanou.." vešel do bytu Eliot a v závěsu za ním něco chlupatého, "Kdopak to je??!!" pohlédla na zvířátko nadšeně Iris, zatímco Luna nadšeně pištěla v pozadí, "Tohle je tvoje nová strážkyně. Nechci aby jsi tu byla sama, bude tě hlídat. Pojmenoval jsem ji Roxie, po jedné mojí milované známé tady z Myshuna.", "Jo, na tetu Roxy se trochu pamatuji, ale jen mlhavě." pousmála se blondýnka a klekla si k pejskovi, "Ahoj Roxie! Ty jsi krásná..." podrbala psíka za ušima, "Akorát se trochu bojím jak ji budu stíhat venčit, některé dny mám školu dlouho.." pohlédla na tátu s obavami, " Neboj se, Luna s Trisem slíbili, že ti s ní budou pomáhat, už na Sulani mně přemlouvali, abych jim pořídil psa.." vrtěl hlavou Eliot. "Jo! My budeme kámošky, viď Roxie!" přiběhla k psíkovi Luna, lehounce jak lesní víla a objala ho. Fenka byla nadšená a hned jí olízala celou tvář, "Je nadšená.." zazubila se Luna, "Cítíš i její pocity?" pohlédla na sestru překvapeně Iris, "Jo, je to jiné než u simíků, řekněme že pocity zvířat jsou takové.. čistší, jednodušší.." vysvětlila Luna, "Cítím svým způsobem i rostliny, ale tam je to úplně jiné, zatím tomu moc nerozumím.." pokrčila rameny. Iris jen překvapeně zavrtěla hlavou. "Tak jak se ti tu líbí? Použil jsem půdorys podle svého prvního bytu, byl skvělý.." rozhlížel se spokojeně Eliot. "Miluju ho tati! Fakt moc děkuju." zazubila se Iris a objala tátu, Eliot jí políbil na čelo, "Hlavně že jsi zpátky doma." usmál se, "Mimochodem, pozval jsem na Vánoce Robina.." oznámil dceři, cítil jak to s ní trhlo, "Ale já... já pozvala Nathaniela aby se po večeři stavil!" zaúpěla Iris, "To je ten tvůj kluk?" pohlédl na ní skepticky Eliot, "Jo, to je on." zamručela Iris, "Tak třeba si budou rozumět." zazubil se ironicky Eliot a odešel. Holky pak vzaly Roxie ven na první procházku...

It's the most wonderful time of the year

Vánoce u Foxových probíhaly stejně jako každý rok. Eliot upekl krocana, jehož přípravu za ta léta už vypiloval k dokonalosti, děti mezitím nazdobili stromeček a v televizi běžely celý den vánoční filmy a pohádky. Jako první z hostů dorazil Robin, následovala Beth, Ellie, Lexie a nakonec dorazil i Nate. Iris mu šla otevřít a všem ho představila. "Konec srandy, mudla dorazil.." špitla Lexie směrem k Robinovi, který se uchechtl. "Ahoj, rád tě poznávám, klidně si dej krocana Nathanieli, všeho je dost.." uvítal chlapce Eliot, což Iris udělalo radost. Večer příjemně pokračoval, ale Nate byl zmatený rodinnými vztahy, "Počkej, počkej... takže tamhlety dvě jsou dvojčata a tvoje tety? Dyť ta jedna vypadá, že je stejně stará jako ty.." mžoural překvapeně na Lexie, "Noo...eh.. používá hodně krémů.." improvizovala Iris, "A ty jsi Robin viď? Bratranec Iris.." otočil se Nate na Robina, ten jen překvapeně zvedl obočí a pohlédl na Iris, "Jo, to je můj bratranec, je to...syn Ellie." zazubila se Iris nervózně, "Vážně?? Působí dost mladě na tak dospělého syna, v kolika tě měla máma jestli se můžu zeptat?" vyzvídal od Robina, "V 16, byla hodně nedočkavá.." odpověděl Robin s lehkou ironií v hlase, "Ty jo!" vyvalil oči Nate, "Ale nejsi jí moc podobný... spíš vůbec, asi budeš hodně po otci viď?" vyzvídal dál, "Jo... dojdu si pro něco k pití." vyvlékl se z divné konverzace Robin. "A ta Luna je Sixamanka že? To měl tvůj táta nějaký poměr?" pohlédl Nate na Iris, když je Robin opustil. Iris se cítila dost trapně a napjatě, nedošlo jí, jak komplikovaná její rodina vlastně je. Zbytek večera ale probíhal příjemně, všichni se bavili a po půlnoci zvolna odcházeli do svých domovů. Nate ten večer přespával u Iris. "Robine... nezlob se.." zastavil se na odchodu Iris, "Netušila jsem že tu budeš, když jsem ho zvala.." omlouvala se, "Proč by ses mi měla omlouvat za to, že sis přivedla přítele?" pokrčil rameny a předstíral lhostejnost. "Je to trapné.. mezi námi.." začala, ale Robin ji přerušil, "Nemusíš na mně brát žádné ohledy..." uhnul pohledem, "Měj se Iris." dodal a šel se obléknout, "Ty taky.." povzdechla si blondýnka.. 

Silvestr

O silvestrovské noci byla celá rodina doma, hezky pospolu, bez návštěvníků či příbuzných, jen Eliot a jeho tři děti. Věděl, že jakmile odbije půlnoc, poběží všichni tři na silvestrovskou párty do baru, kousek od jejich domu, přesně tam, kde dřív stávalo The Colours, bar ve kterém rozjel svojí kariéru a kde zazpíval Tesse píseň, kterou pro ní složil. Část jeho minulosti tak byla pryč, ale bral to jak to je, takový je zkrátka život, svět se mění, ale ty vzpomínky mu už nikdo nesebere. Rodina společně sledovala silvestrovský program v televizi a zvířata neklidně pobíhala po obýváku, ohňostroje bouchaly všude kolem už cca od osmi hodin a to se jim ani trošku nelíbilo. "Je to tady! Připravte se!!" křičela Iris, když na hodinách skočilo 23:59. "Deset! Devět!.." odpočítávala rodina společně, "Pět! Čtyři!" křičeli víc a víc, "Dva! Jedna! Šťastný nový rok!!!" ječeli všichni z plných plic, Luna skákala na pohovce a Eliot bouchal v kuchyni šampaňské. Všichni se objali, připili si a pak společně vyběhli před dům, kde sledovali ohňostroje nad San Myshunem. Všude kolem vybíhali simíci z bytů a odpalovali svoje rachejtle, nebo prostě jen koukali z oken a kochali se. Noční obloha se rozzářila všemi možnými barvami. Eliot rozdal dětem prskavky a zapalovačem je podpálil. Najednou v nich uviděl zase ty svoje malé děti, jakoby nikdy nevyrostly. Pošťuchovaly se, tropily hlouposti, smály se.. Trochu mu zvlhly oči, když je pozoroval, na tváři se mu rozjel dojatý úsměv. "Co je tati?" pohlédla na něj Luna, to přimělo Iris a Trise udělat to samé. "Ale nic... Mám vás rád vy moje paka..." pronesl rychle se zaťatými rty. "Aww my tebe taky tati!" odvětila Iris a Tris s Lunou přitakali, pak se vrhli k tátovi na skupinové objetí. "Tak a teď se jde pařit!" zavelel natěšeně Tris. "Fakt ti to nevadí tati?" zeptala se Iris, "Ne vůbec, běžte se bavit! Nechci vás tu do rána vidět!" popohnal je a snažil se působit laxně. "Užij si zbytek večera!" zakřičela na něj ještě mávajíc Luna. "To se neboj.." špitl si pro sebe Eliot a zazubil se..

Začátek nového roku

Po novém roce nastal opět čas vrátit se k povinnostem a jednou z nich, byla prezentace, na jejíž tvorbu se Iris vůbec netěšila. Neměla na to nervy, ani trpělivost a celkově se jí do toho vůbec nechtělo, ale udělat ji musela. "Tak? Jak to vypadá?" ptala se setry po hodinách práce, "Am...noo..." vykrucovala se Luna a hledala na prezentaci něco pozitivního, co by mohla vyzdvihnout než na sestru vychrlí negativa, ale nemohla nic najít, "Proboha až tak je to zlé? Tvůj výraz mluví za vše.." plácla se do čela Iris, "Je to takové nudné, bez nápadu... takové "meh".." povzdechla si Luna, Iris zoufale zasténala, "Neboj to vylepšíme! Pomůžu ti!" zazubila se Luna a odběhla k sobě do pokoje, přinesla nůžky a různé zvýrazňovače a pak Iris zahrnula tipy na vylepšení její prezentace, "Musí to dávat trochu smysl a lépe bych to uspořádala, ty to máš hrozně chaotické a je tam málo informací.. ty obrázky vyhoď jsou...hnusné?" špitla Luna přiškrceně, záhy schytala od sestry dost nasupený pohled, "Bože za co..?" povzdechla si Iris pro sebe a strhla z tabule všechny obrázky. Trvalo to ještě půl hodiny než podrážděná Iris vykopala Lunu ze svého bytu. Byla jí za rady vděčná, ale nedokázala se soustředit, když setra komentovala každý její pohyb stylem "Jsi si jistá že to chceš dám právě tam?", nebo "Nemyslíš, že by tohle bylo lepší na druhé straně?". Pracovala na vylepšení té prezentace celý večer a ráno pak sourozencům pyšně ukázala svůj nový výtvor. "Mlčíte!" okřikla je frustrovaně, když viděla jejich výrazy, "Jakože sis.. není to špatný.." začal Tristan, "..a rozhodně je to lepší než to bylo!" doplnila ho Luna aby zvedla Iris náladu, "Ale je to furt "meh".." odfrkla si Iris. "Jo.." přikývl Tristan, "Jo.." špitla Luna. "Hele prohoď tady tohle sem, ten nadpis bych dal doprostřed a zaplnil bych to prostě celý, ty volný místa mně iritujou.." přednesl jí svoje návrhy Tristan, "Odkdy ty jsi takový estét brácha?" hleděla na něj překvapeně Iris, "Es..co?" zaxichtil se Tris, Iris jen mávla rukou, "No ale má pravdu, to není vůbec špatný nápad dát ten nadpis na střed.. jo a ty obrázky Iris.." pohlédla na sestru Luna, "Co je s nima zase?" napnula se Iris jako struna, které někdo intenzivně brnká na nervy, "Jsou špatné.." sklopila zrak Luna, "Všechny?" pohlédla na prezentaci zoufale Iris, "Všechny.." přikývla rázně Lů. "Ok dík za názory, teď zas vypadněte.." zavrtěla otráveně hlavou Iris a vyšťouchala sourozence ze svého bytu. Udělala si hrnek čaje, pustila si pohodovou hudbu a začala znovu. Dalších několik hodin uběhlo než dala prezentaci dokupy. "Ti blbouni měli pravdu, fakt to vypadá úplně jinak.." hleděla na své dílo spokojeně. Tentokrát je raději nevolala aby se přišli podívat, jen jim prezentaci vyfotila a poslala do sourozeneckého chatu. K Irisině úlevě sklidila velký úspěch...

Pomoz mi

"Máš jednu šanci... jednu! Aby jsi mi vysvětlil, co to mělo znamenat.." oblékla se dívka rychlostí střely a nedočkavě sledovala svého kamaráda, který seděl na sedačce jejího obýváku a nervózně poklepával nohou. Nate zalezl do koupelny a šel si dát sprchu, takže měli soukromí. "Nezlob se, já.. na něco jsem přišel a byl jsem tak strašně nedočkavý, nebrala jsi mi telefon, potřeboval jsem tě najít a nepřemýšlel jsem, už to znovu neudělám přísahám!" mluvil rychle, "Nenapadlo mně že bych tě mohl najít...takhle..." zčervenal a lehce se mu zacukaly koutky v úsměvu, Iris si odfrkla, ale taky se pousmála, "No, tak co bylo tak strašně naléhavé, že to nemohlo počkat až...ehm... no prostě že to nemohlo počkat?!" zavrtěla hlavou a pohlédla na něj s jemným rumělkem ve tvářích, snažila se ale působit vážně. "Našel jsem staré babiččiny zápisníky a v jednom z nich jsem našel....tomu neuvěříš..." snažil se soustředit, "..no prostě ona proměnila mého staršího bratra v psa! Chápeš to? V psa! Aby ho ochránila před Silwersweatherovými, toho psa odvedla pryč, nechtěla aby na to přišli, udělala to, když se zase začaly ty sváry mezi rodinami vyhrocovat, věděla že začnou vraždit a chtěla ho ochránit. Ale zabili jí dřív než ho stihla proměnit zpátky, stejně jako ostatní..." chrlil ze sebe netrpělivě informace, Iris na něj zírala s otevřenou pusou, "Takže tvůj bratr žije?" usmála se nadšeně, "Snad!" přitakal Robin, podle těch zápisků je u nějakého jejího přítele v Žulových Kaskádách. Ale já... potřebuju aby jsi šla se mnou, procházel jsem kouzlo na bratrovo odčarování a sám ho nezvládnu. Teda pokud je ještě vůbec naživu, nebo jestli to vůbec půjde... nechápu že mi to neřekla! Dělala jakože bratr prostě zmizel! Všichni jsme si mysleli že je mrtvý, že ho zabili! A pak zemřeli i ostatní... nakonec ona.. Mohl zůstat psem napořád!" zamračil se, "Ale to je jedno... takže.. pomůžeš mi prosím?" podíval se na blondýnku a druhou rukou si nervózně přejel po zátylku, ani jeden nepostřehl, že dveře od koupelny se otevřely, "Že se ptáš! Samozřejmě že ti pomůžu, To je úplně skvělé! Robine mám hroznou radost!" rozskákala se Iris nadšeně jako klokánek a pak hupsla Robinovi do náručí, "Já se bál, že odmítneš kvůli tomu ránu.." zaradoval se Robin, "Zas tak moc se nestalo.. kdy vyrazíme??" zeptala se, "Hned?" zaradoval se Robin, objetí povolilo a blondýnka se zase postavila na zem, stála těsně u něj, koukala se mu nadšeně do očí a on do jejích, když je najednou přerušilo důrazné zakašlání z kuchyně, "Takže náš společný víkend asi padá co..?" zamručel Nate, otráveně se opírající o kuchyňskou linku, "Zlato! Nevšimla jsem si tě... eh, budu pryč jen pár hodin, chvilku to beze mně zvládneš.. viď?" zeptala se opatrně a kousek od Robina poodstoupila. "Asi jo.." pokrčil rameny Nate, "Alespoň opravím tu tvojí rozbitou televizi.." zamručel. "Jsi nejlepší.." mrkla na něj Iris, "Teple se obleč, bude tam zima.." špitl Robin... 

Magnety

"Eww! Ještě že je teď většina hmyzáků a jiných potvor někde zalezlá..." oklepala se znechuceně Iris, když vylezli na druhé straně tunelu, "Omlouvám se za to ječení, ale ta pavučina se mi nalepila na celý obličej.." zčervenala dívka, když si uvědomila jak srandovně musela v tunelu působit, "..asi nejsem zrovna správný typ na tyhle dobrodružství.." zamyslela se. "Nesmysl!" přerušil ji Robin pobaveně, "S nikým bych tu nebyl radši.. ukaž.." přistoupil k ní a prsty jí opatrně začal vytahovat zbytek pavučiny z vlasů, Iris si ho tiše prohlížela, "Od čeho máš vlastně tu jizvu na tváři?" zeptala se, "Říkal jsem ti jak zemřela babča Agnes? Připravovala lektvar, ale něco bylo špatně, celé to bouchlo a zabilo jí to, no a já jsem stál kus od toho, zrovna jsem jí nesl čaj, zasáhly mně úlomky rozbitého kotle.. rozletěl se snad na tisíc kousků.." vyprávěl zatímco se věnoval zlatavým kadeřím, "Tak, to by mělo být všechno." prohlédl si pramínek spokojeně, "Díky.." pousmála se Iris, ale její výraz hned pozměnila lítost, "Takže ty jsi to viděl? Viděl jsi jak zemřela?", "V podstatě, ale bylo to tak rychlé.. to už je jedno, už je to pryč.. teď najdeme bratra a díky tobě.." popadl ji zase za ruku, "..budu mít alespoň část rodiny zpět..". Hleděl na ní jako na anděla, Irisno srdce se rozbušilo jako splašené, doufala že už má tváře od zimy tak červené, že nepůjde poznat jak moc si s ní teď hormony pohrávají... začali se naklánět jeden k druhému, jako dva magnety, které to přirozeně táhne k sobě, ale v tom prořízlo to naprosté a ničím nerušené ticho nedaleké psí zaštěkání. Robin sebou okamžitě trhnul a otočil se směrem, ze kterého štěkot přicházel, "Slyšela jsi to?!?" rozhlížel se nedočkavě, "Pojď! Už nejsme daleko! on žije.. určitě žije...!" mumlal si Robin a nasadil svižný krok, Iris ihned vyrazila za ním. Několik minut ještě bloudili, štěkání přestalo a tak se neměli už podle čeho orientovat, brzy ale dorazili k domku, který už na pohled nemohl patřit nikomu jinému než čaroději a na prahu toho domu, spal velký pes... 

Proměna

Mág jménem Morien jim sám nabídl pomoc s odčarováním psa, jak sám řekl, "Dost jsem si na něj už zvykl, ale je to potížista, je těžké mít psa, který ví že nemá být psem.. ze začátku chtěl pořád chodit na můj záchod!" Iris se při té poznámce nemohla ubránit smíchu, psík na ně pobaveně hleděl a vrtěl ocasem. Všichni se přesunuli do mágova sklepa, kde byly vhodnější podmínky pro provedení kouzla. Všichni tři se rozestavěli do předkresleného kruhu na zemi, Iris si všimla, že tenhle obrazec má doma snad každý mág, ale hned jak do něj vstoupila, pochopila proč. Smysly se jí zostřily a dokázala se lépe soustředit, zároveň se cítila jakoby napojená na moc Robina a Moriena, kteří stáli v kruhu společně s ní, byl to zvláštní pocit. Zářivé čáry na zemi se v jejich přítomnosti rozzářily ještě víc, jakoby tepaly světlem. Pes vzorně nakráčel do středu kruhu, kde si sedl a čekal. Bylo na něm poznat, že je nervózní a neklidný, Střídavě sklápěl uši a výrazně funěl s jazyk vyplazeným ven, očima těkal ze strany na stranu a čekal, jak to celé dopadne. "Tak jdeme na to... všichni víte co máte dělat?" zeptal se Robin a pohledem přelétl své dva pomocníky, oba přikývli, zaujali pozici, zvedli lokty do úrovně prsou po vzoru Robina, ten začal odříkávat zaklínadlo jako první, když začínal kouzlo opakovat podruhé, přidala se k němu Iris, když potřetí, přidal se Morien, v dlaních se jim začala formovat energie v nejčistší formě. Atmosféra v místnosti se úplně změnila, moc v ní proudila tak silně, až měla Iris strach, že ten nápor neustojí, všechno to vycházelo ze středu kruhu. Najednou začalo kouzlo gradovat, hlas čarodějů se zvýšil a proud energie společně s tím zesílil, pejsek uprostřed ornamentu začal polekaně kňučet, když ho síla odlepila od země, vznášel se jim před očima a kolem něj poletovala stovka zářivých světýlek v rotujícím víru. Rychlost a záře se zvyšovala, až nakonec pes v záři úplně zmizel. Když vše pohaslo, sneslo se bezvládné psí tělíčko zase na zem, světýlka kolem něj dohasínala a Iris nervózně pohlédla na Robina, ten jen soustředěně hleděl na zvíře před sebou se svraštělým obočím. Pak se to stalo. Oslepující záře všechny na malou chvíli donutila zakrýt si oči a když ustala, neležel už před nimi pes, ale kudrnatý, hnědovlasý muž... 

Nerozhodná

Iris nechala Adriana s Robinem o samotě, měli toho hodně, co potřebovali probrat, uběhli roky co se viděli a od té doby se toho hodně stalo a tak jim chtěla dopřát soukromí, přestože se jí nechtělo od Robina odcházet. Cítila se podivně smutná, když se s ním loučila, celý den s ním se cítila jinak a teď to končilo. Na mobilu měla pět zmeškaných hovorů od Nathaniela a asi 8 zpráv, doma dostala přednášku o tom kde byla a jak se o ni bál. Nevěděla co mu má říct, nemohla mu říct skoro nic a tak se vymluvila na vybitou baterku. Najednou jí to začalo všechno docházet. Proč se tolik hnala za normálním životem, bez nadpřirozena a kouzel? Proč se snažila svůj život znormalizovat jak jen to bylo možné, vždyť ona prostě není "normální". Její život byl od malička protkán mnohem barevnějšími vlákny než ty ostatní. S Robinem se celý den cítila sama sebou, mohla mluvit o čemkoliv, nemusela si na nic dávat pozor, on o ní věděl všechno, ale teď? Snažila se vymyslet výmluvy, lhala svému příteli, osobě, která by jí měla být nejbližší, která by jí měla podržet když bude potřeba a ona se mu vzdalovala. "Co se děje?" zeptal se Nate, když spolu večer koukali na film, "He?" trhla s sebou Iris ze zamyšlení, "Jsi duchem nepřítomná, co jsi přišla. Co se děje?" zeptal se znovu, "Ale nic..nic! Jen jsem se zamyslela... jsem unavená.." opřela se o kolena Iris, chtěla se vyhnout očnímu kontaktu. "Hej zlato, mluv se mnou.." pohladil ji po zádech Nate, byl tak milý, ale Iris to dráždilo jakoby někdo skřípal nožem na porcelánovém talíři, "Nic mi není!" odsekla, setřásla jeho ruku ze svého ramene a zvedla se z gauče, chtěla se na chvíli zavřít do koupelny, být sama, ale Nate jí zatarasil cestu, "Něco ti očividně je!" zkřížil ruce na hrudi, "Ven s tím, stalo se něco? Mně to můžeš říct.." hleděl na ní upřímně. "NE! Nemůžu!" křičela Iris v hlavě a nervózně těkala očima ze strany na strany, ve snaze vymyslet další lež, ale unavovalo jí to a nakonec to vzdala, "Prostě nemám náladu no! Nech mě být, taky se tak někdy určitě cítíš.." vyhrkla po chvíli. "Dobře, dobře.. pojď ke mně, to bude dobrý.." chtěl jí obejmout Nate, ale Iris podvědomě udělala krok zpět, sama překvapená svým chováním, Nate se zarazil, "Takže ti vadím i já?" zeptal se pobaveně-naštvaným tónem. Iris se mu nemohla podívat do očí. "Hele víš co? Já radši pojedu domů... celej den tu na tebe čekám jak idiot, zatímco ty si někde pobíháš a pak tohle.." máchl rukou směrem k blondýnce, "..to fakt nemám zapotřebí." otočil se na patě a šel se převlíknout, "Nate.." špitla Iris lítostivě, ale chlapec jí už neposlouchal, rychle se oblékl a vydal se ke dveřím. "Dej mi vědět až si to v hlavě srovnáš.." odsekl. Iris jen pevně stiskla oči, když bouchl dveřmi, následně se po jejích tvářích skutálelo několik horkých slz...

Promoce

Po dlouhé a tuhé zimě přišlo konečně jaro, které s sebou přinášelo konec něčeho starého a začátek něčeho nového. Začátek nové etapy Irisina života. Po úmorných zkouškách a nekonečném učení totiž úspěšně ukončila studium na vysoké škole. V den promoce se cítila lehká jako peříčko, všechny starosti, všechno to nervování a strach ze selhání, všechno to bylo konečně pryč. Od rozchodu s Natem byla Iris sama, chtěla si všechno srovnat v hlavě, uspořádat si život a začátek nového roku se k tomu perfektně hodil. Snažila se přijít na to co od života vlastně chce a pro začátek to bylo dokončení vysoké školy a následně nalezení nějaké práce v oboru. "Zvládly jsme to dámy!" radovala se trojice dívek, když je Eliot fotil, "Tati! Moc ti to trvá!" nadávala Iris, zatímco se snažila udržet úsměv, už měla trochu upito, s ostatními absolventy hráli po slavnostním obřadu několik her, jejichž cílem bylo samozřejmě trochu se opít a oslavit tak ukončení studia. Všichni měli na sobě taláry v barvách své školy a absolventské čepice. " Vypadáš jak nějaký soudce.." posmíval se sestře Tristan, "Ještě jí chybí paruka místo té čepice.." přidala se Luna, "Jo no!" zasmál se Tris, "Jsem ráda že se dobře bavíte.." pozorovala je pobaveně Iris, "Kde je táta? Mám už hlad.." rozhlížela se, "Tamhle, někdo ho poznal a teď se s ním chce každý vyfotit.." ukázala Luna na hlouček absolventů, který si nadšeně fotil jejich tátu, "Pane Fox! Vyfotíte se se mnou? Máma vás dřív poslouchala, bude z toho úplně hotová!" žadonil jeden chlapec. "Nojo, podívejte se jak si to užívá.." sledovali ho pobaveně jeho děti. "Ahoj Trisi.." zjevila se najednou u Tristana Trisha a dala se s ním do řeči. Ruby s Iris je chvíli netrpělivě pozorovaly, ale brzy je přerušil Eliot, "Kde mám ty děti? Aaa tady jste!" přihnal se a popadl pyšně Iris, "Tak co absolventko? Chceš už jet?" zazubil se, "Jo! Mám strašný hlad!" zaúpěla Iris, "Tak bezva, všichni na palubu..!" usmál se a všichni se odebrali k autu. Iris se cestou dívala z okénka a v duchu se loučila s Britechesterem. Byla trošičku dojetá, ale opravdu jen trošku...

Chci být sám..

Ani za zavřenými dveřmi svého pokoje se ale necítil o nic lépe, na hrudníku cítil příšerný tlak a měl pocit, že nemůže dýchat, snažil se zhluboka nadechovat, ale cítil, jak se mu svírá hrdlo a chce se mu brečet. Sedl si na zem k oknu a zády se opřel o křeslo, jakoby se za ním chtěl schovat. Hlavou mu vířily myšlenky jako šílené a on vůbec nevěděl, jak se s touhle situací vypořádat. Míchala se v něm spousta emocí, která si s chlapcem pohrávala jako s nějakou hračkou. "Trisi? Proboha Trisi, co je ti??" vběhla do místnosti vyděšená Luna, "Mám zavolat tátu??". "Ne!" hekl rychle Tristan, "Nikoho nevolej a běž pryč prosím..!" odháněl ji od sebe, potřeboval být teď sám a srovnat se svými myšlenkami a pocity. "A co je tebou? Tu tvojí úzkost cítím i přes zeď Trisi!" naléhala na bratra zoufale a starostlivě, jakmile Tristan proběhl kolem dveří jejího pokoje zaplavila ji tak silná vlna jeho pocitů, že se jí to málem srazilo na kolena. "Lů, já teď opravdu chci být sám, mohla by jsi prosím jít pryč?" zopakoval svoji žádost Tristan. "No tak bráško, přece tě tu takhle nemůžu nechat a předstírat že jsi v pohodě.." řekla tišeji Luna a přistoupila k Trisovi blíž, "Co se stalo? Něco... něco s Nikem?" zeptala se opatrně. Při zaslechnutí toho jména se Trisovi rozbušilo srdce ještě víc a cítil jak se mu žene horká krev do tváří, "Já o tom nechci mluvit, mohla bys..." začínal být podrážděný, "No tak, já ti chci přece jen pomoct, nebudu tě soudit, nic takového, můžeš mi říct cokoliv, jsem tu pro tebe..." řekla vlídně Luna, která věděla přesně, co jejího bratra trápí. Když tehdy o narozeninách nechtěně nahlédla do myšlenek svých příbuzných, dozvěděla se nejedno skryté tajemství. "Řekl jsem že nechci! Chci aby jsi vypadla! HNED! VYPADNI z mého pokoje!!" křičel Tristan a tvář si schoval do dlaní. Bylo mu to líto, hned jak ta slova vypustil z úst, ale nechtěl se svěřovat, protože svým pocitům ani on sám ještě nerozuměl. Nechtěl přijmout ten fakt, že je takový jaký je. Cítil se jiný, Divný. Vadný. Luna se odtáhla, smutně a soucitně na svého bratra pohlédla, "Kdyby sis to rozmyslel, jsem hned vedle.." řekla tiše a se skloněnou hlavou odešla z pokoje. Tris se několikrát zhluboka nadechl a pak se mu hrdlo znovu stáhlo, donutilo ho to zavzlykat a ze zaťatých očí se vydralo několik horkých slz... 

První natáčení

"Tak fajn! Všichni na místa vážení!" křičela žena z režisérské židle. Iris zase začínala cítit tu nervozitu, mířilo na ni několik reflektorů, které ji oslňovaly tak, že kolem nich viděla jen hustou tmu, ze které se ozýval hlas režisérky a která skrývala všechny ostatní pracovníky studia, kteří čekali, co jim dívka na scéně předvede. "Budeš se dívat do kamery 2, to je tahle po mojí pravici jasné? Mluv nahlas a srozumitelně, nekřič! Buď přirozená, ale předstírej, že víš přesně o čem mluvíš... dialog si pamatuješ doufám..?" řekl hlas ze tmy a dal Iris prostor k odpovědi, dívka s hnědou parukou spěšně zakývala hlavou, až jí ofina polechtala na čele. Nervózně se poškrábala pod rukávem lékařského pláště, nehty zaryla do paže víc než chtěla, ale byla celá tak stažená, že si nemohla pomoct. Iris si stoupla na značku vyznačenou na podlaze a zhluboka se nadechla a vydechla, oči měla zavřené a snažila se soustředit. "Teď jsi lékařka, víš o tomhle víc, než každý v téhle místnosti, běžně zachraňuješ životy a léčíš nemoci, tohle je jen sranda oproti tomu co běžně zažíváš.." opakovala si v duchu Iris a snažila se vžít do role. Když znovu otevřela oči, cítila se jinak, sebevědomější a klidnější, odborně a s přednesem odříkala svou repliku o zázračných až téměř nadpřirozených účincích nového léku, bez jehož užívání nejspíš brzy zemřete, nebo to tak alespoň znělo toho, co Iris s neochvějnou jistotou přednášela před kamerami. "Bezva, sjedeme to ještě jednou a pak nahrajeme tu scénu s pacientem.." zahlásila režisérka a zatočila nad hlavou rukou se vztyčeným prstem. Iris šokovaně vyvalila oči, jen jedno opakování?! Když přešla k simíkovi na lůžku cítila se uvolněněji, tuhle scénu hráli dva, takže na to už alespoň nebyla sama, brzy ale zjistila, že to není vůbec žádná výhra. "Ahoj! Já jsem Robert, jsi hrozně pěkná ty vogo... jako fakt! Hrozně pěkná, jako vobrázek!" koukal na ni chlapík jako na nebeské stvoření, Iris ihned zrudla, "Jé, díky... ee Robe!" usmála se mile Iris, "Tyjooo Robe mi říkala babča, to je úplně super náhoda nemyslíš..?" zazubil se znovu, Iris se jen zdvořilostně pousmála a v duchu si odříkala svou další repliku. "Klapka! Léčení pacienta poprvé.. aaaa AKCE!" zavelela režisérka. Iris měla předstírat, že pacientovi prohlíží dutinu ústní, ale jakmile na ni Robert vyplázl jazyk, málem omdlela. Ihned zadržela dech, "To nevypadá moc dobře.." řekla útrpně, nedýchajíc, "Předepíšu vám na to Simitrin." dodala a poodstoupila od pacienta. "Skvělý výkon Foxová! To bylo pěkně procítěné!" zaradovala se režisérka, "Nemusíme to opakovat. Máme to, dobrá páce všichni, hurá domů!" zvedla se ze židle. Iris se na tváři rozjel široký úsměv, rozloučila se kvapně s Robem a běžela odevzdat kostým a paruku... 

On umí vařit..!

"Bože proč jsem tak nervózní...?" rozdýchávala se v koupelně Iris, kompletně zmatená svými pocity. Byla tak prochladlá, že ji Robin nahnal do koupelny dát si horkou sprchu. Neprotestovala, ale v koupelně jí na háčku viselo jen domácí oblečení a to co měla na sobě si znovu oblékat nechtěla, bylo by to divné. Natáhla tedy tepláky a vytahaný, domácí svetr, "Sakra.." prohlížela se nespokojeně v zrcadle a rozepnula si alespoň pár knoflíčků na svetříku, aby působila trochu přitažlivě, tepláky stáhla níž aby jí vykukoval pupík, "Sakra co to děláš?" smála se sama sobě a pleskla se do čela, zavrtěla hlavou a povzdechla si. Trvalo asi dalších deset minut než vylezla z koupelny, "Zbláznil ses?" zděsila se hned za dveřmi, když zahlédla svou návštěvu jak vaří v její kuchyni, "Neuvědomuju si.." zamyslel se ironicky Robin a dokrájel maso, které následně dost efektivně, až profesionálně hodil na pánev, Iris na něj civěla s otevřenou pusou, "Tak já tě pozvu na večeři a nakonec si jí vaříš sám... cítím se zahanbená!" opřela se lokty o kuchyňskou linku, "Ani jsem netušila, že umíš vařit!" mávala rukou stále v šoku, "Ty snad vaříš líp než já!?" sledovala nevěřícně to, co se odehrávalo před jejíma očima, "Tak žiju teď už nějakou dobu sám... teda žil jsem, ale Adrian není zrovna nejlepší kuchař, většinou stojí u lednice a jí přímo z ní, jako pes se naučil nebýt moc vybíravý.." zasmál se Robin a zamíchal těstoviny v druhém hrnci, "...a popravdě mně to dost baví, je to podobný jako míchat lektvary, takový umění.." pokrčil rameny s úsměvem, "Nedá se jídlo vyčarovat?" zeptala se zamyšleně Iris a obešla linku, vyskočila na ni a posadila se. "Jo jde to, ale je to dost složité, většinou ty chutě pak nejsou takové jako u běžného jídla." odpověděl Robin odborně, jakoby poučoval žákyni, což byla v podstatě i pravda. "Stále jsem v šoku.." kroutila Iris hlavou, ...ty jsi.. ty jsi prostě skvělý.." dodala a chvíli přemýšlela, jestli to vážně řekla nahlas, srdce se jí zase dalo do pohybu. Robin se na ní překvapeně otočil a na tváři měl neurčitý výraz. Iris zaryla prsty pod okraj linky, jak se na ní podíval, ucítila, jakoby jejím tělem projela statická elektřina, už dlouho se takhle necítila, ale rozhodně věděla, že se takhle cítit chce. Podívala se mu do očí a pak jedním rychlým pohybem ladně sklouzla z linky, stoupla si na špičky a políbila ho. Robin zprvu zaskočený jí polibek téměř okamžitě oplatil, bylo to velmi intenzivní, pro oba dva. Byly jako dva magnety co se přitahují a nemůžou se odtrhnout. Najednou pro ně přestal svět existovat, čas, prostor, všechno bylo jedno, byli tu jen oni dva. Teď a tady. Na ničem jiném nezáleželo. "Něco se pálí!" vykřikla najednou Iris...

Ranní sprcha

Když se Iris probudila, vystřídalo se u ní hned několik pocitů. První byla radost, cítila se úžasně, šťastná a lehoučká jako peříčko unášené větrem, druhý pocit bylo zmatení, když se otočila na posteli a zjistila, že Robinova půlka postele je prázdná, celá nervózní se na posteli posadila a pak přišel třetí pocit - úleva, když zaslechla, že v koupelně teče voda. Spala jen v kalhotkách, takže se z postele natáhla pro svůj svetřík, který stále ležel na zemi kam ho odhodili, jak se tak natahovala ucítila z povlečení Robinovu vůni, připadala si jako nějaký blázen, ale chvíli tam jen tak ležela a užívala si to. Když uslyšela, že voda vedle přestala téct, stoupla si významně ke sloupku před koupelnou. "To se dělá, takhle mně děsit? Lekla jsem se, že jsi odešel.." vynadala mu naooko uraženě, byla vážně dobrá herečka, protože ve skutečnosti se jí málem podlomila kolena, když Robin vyšel z koupelny zahalený jen v ručníku, pár kapek mu ještě stékalo po hrudníku a s těmi mokrými vlasy vypadal úplně jinak, tak zvláštně elegantní a mužný. "Promiň, nechtěl jsem tě budit... doufám že nevadí že jsem si dal sprchu a půjčil si tenhle ručník." usmál se na ni a objal ji v náručí, "Jak ses vyspala?" podíval se jí do očí. "Báječně." políbila ho, "Ale ten ručník mi asi budeš muset hned vrátit, to mi docela vadí, že ho máš.." uculila se Iris sebevědomě a ukázala prstem na modrý ručník, který měl kolem pasu. Chtěla ho trošku vyvést z míry, ale nepovedlo se jí to. Robin se jen pousmál, poodstoupil, ručník si sundal a podal jí ho, byla z něj úplně hotová, tuhle jeho stránku vůbec neznala, vždycky působil tak stydlivý a introvertní a teď jí uváděl do rozpaků jako nikdo. Ručník hodila přes rameno a vteřinu na to se začali líbat, horlivě, jako žíznivý pije, jako hladový jí a nemohli se toho nabažit. Irisino oblečení bylo dole během chvilky, nedošli ani do postele, svalili se na zem, koberec byl měkký a bylo jim i celkem jedno kde jsou. Celé se to odehrálo rychle, žádná předehra, žádné otálení, nažhavení byli dost, "Ještě, ještě! Aaaach.." vydechla Iris se zavřenýma očima a oddávala se tomu úžasnému pocitu, Robin se spokojeně usmál, vyvrcholil jen chvilku před ní. "Jsi úžasný.." otevřela oči po chvíli a podívala se na něj, "Ty jsi úžasná." svalil se vedle ní a s úsměvem oddechoval, dívka se na něj nešťastně podívala, "Bolí tě něco??" vyděsil se Robin, "Ne to ne, jen.. mrzí mně že jsem to neviděla dřív.. " prsty jemně přejížděla po záhybech jeho těla. Robin si ji pevně přitiskl. "Musím jít na konkurz.." zamručela, "Nechce se mi od tebe.", Robin ji pohladil po vlasech, "A nechceš potom přijít ke mně? Musíme toho dost probrat, včera na to nějak nebyl čas.." zazubil se, "..ale fakt jsem si s tebou chtěl promluvit o pár věcech.", odhrnul jí pramínek vlasů z tváře, "Tak jo, moc ráda." usmála se Iris a políbila ho. Pak se oba oblékli a na chvíli rozloučili...

Nedočkavá

Z konkurzu Iris neměla radost, nedokázala se vůbec soustředit a myslela jen na tu úžasnou včerejší noc a dnešní ráno, takže hned po něm se celá nedočkavá přenesla do Glimmerbrooku. "Konečně jsi tady. Pořád na tebe musím myslet, připadám si jako cvok.." přihnal se k ní hned Robin a horlivě jí políbil, "Já na tebe taky, pořád se usmívám jako blázen.." usmála se Iris po polibku. "Tak ty jsi ten důvod, proč se můj bratr celý den culí jako pitomeček.." zazubil se Adrian přicházející z vedlejší místnosti, "Jako dvě hrdličky.." hleděl pobaveně na mladý, viditelně zamilovaný pár. "Adriane! Ahoj!" vyhrkla překvapeně Iris, "Omlouvám se, neměla bych se sem takhle přenášet... vůbec mi nedošlo že tu vlastně teď taky bydlíš.." omlouvala se Iris, vzpomněla si jak to bylo nepříjemné, když se takhle bez ohlášení přenesl Robin k ní a přistihl ji inflagranti s jejím ex. "V pohodě holubičko, nahatýho jsi mně už viděla." pokrčil rameny Adrian, Iris se uchechtla, "Navíc díky tobě vypadá tahle zamlklá bledule najednou jako úplně pohodovej kluk, takže sem choď dle libosti." mrkl na ni a pohlédla na Robina, "Nepřeháněj to zase." zamručel na něj bratr, "Nepřeháním, dneska s tebou byla dokonce i sranda, to jsem od návratu domů ještě nezažil." usmál se Adrian a sklopil pohled. "Každopádně má ale pravdu, jsi tu vždycky vítaná." políbil Robin blondýnku do vlasů. "Děkuju.. oběma.." usmála se Iris, "Jak zvládáš návrat do normálního života Ade?" zeptala se Robinova bratra, který se přesunul ke stolu a dvojice ho následovala, Robin si automaticky přisunul židli blíž k Iris, když si toho všimla pousmála se. "Je to síla, co ti budu povídat.. hlavně zvyknout si na normální jídlo je docela děs a mám hrozné nutkání pořád kousat klacky, je to zlozvyk jako kouření nebo tak!" vyprávěl Adrian zatímco dvojice posluchačů se smála, "Ale tak samozřejmě nejhorší je, že celá rodina krom tady Robího je pryč.." zvážněl najednou, ale nebyl smutný, spíš naštvaný, "..a všechno kvůli tomu, že se ta stará rašple zbláznila!" praštil pěstí do stolu. "Cože?" pohlédla Iris zmateně z jednoho bratra na druhého. "No ono to vypadá že naší rodinu nakonec poslala do hrobu naše vlastní babička.." špitl Robin pochmurně, "CO??" vyvalila oči Iris a podívala se na Adriana, protože Robinovi se to očividně nechtělo vysvětlovat, "Aam.. říkal ti Robin o těch rodinných neshodách co se táhnou už několik generací?" zeptal se a dívka jen rázně přikývla, "No, tak naše generace už tohle vůbec řešit nechtěla, přenesli jsme se přes to, uzavřeli mír, ale ne Agnes, nevím co si ty předchozí generace udělali, ale ona to nemohla prostě nechat být a tak když mně proměnila v toho psa, tátovi a mámě nejspíš řekla, že mně zabil Simeon a jeho rodina a oni mně chtěli pomstít a rozjel se ten souboj na novo. Přišel jsem na to, nařkl jsem jí, že je blázen, že je nemocná na hlavu a ať už to nechá být, ale proklela mně a ze mně byl bezmocný pes, navíc mně odvezla k tomu dědkovi..", "Ale vždyť Robin našel ten deník, kde psala že to udělala aby tě ochránila..?" namítla Iris, "Pche.." odfrkl si Adrian, "Říkám ti že to měla už v hlavě pomotaný, fakt... upřímně si myslím že tomu i věřila že mně chrání.." vrtěl hlavou a bubnoval prsty o stůl. "Takže a co teď?" zeptala se Iris stále ještě v šoku. "Musíme si promluvit se Simeonem a srovnat to.." pokrčil rameny Robin..

Nedotknutelný

"Zbláznila ses? Iris tohle nejde, nemůžeš jen tak napadnout mudrce, to je... to je jak kdybys ve vašem světě napadla prezidenta chápeš??" řekl vyčítavým tónem Robin, "Kdyby ti chtěl ublížit, tak klidně napadnu i prezidenta.." pokrčila rameny lhostejně Iris a nasadila svůj neústupný výraz, "Ty to nechápeš, může to mít následky!" argumentoval Robin taktéž neústupně, "Aaah je to moje chyba, neměl jsem tě sem brát.." zavrtěl hlavou, "Tak ať! On vás chtěl napadnout jako první, udělala jsem to jen abych tě ochránila." zamručela Iris, "Vždyť ani nezačal čarovat.." mávl rukou Robin, "Já vim žes to myslela dobře, ale jsou určitý pravidla, který se musí dodržovat, on by nás taky nemohl napadnout, ne tady, chápeš? To je prostě zakázané. Tahle budova je něco jako neutrální území." rozhodil rukama Robin, nezvyšoval hlas, mluvil laskavým, ale vážným tónem, "To jsem nevěděla.." sklopila oči Iris, "..jen jsem nechtěla, aby se ti něco stalo. Omlouvám se." špitla a přiznala svou chybu, což pro ni nebylo zrovna lehké, byla hodně neústupná. "Já vím, pojď sem.." přitáhl si blondýnku k sobě a objal ji, "..měla by ses omluvit spíš jemu." pokynul hlavou k Simeonovi, "Taky totiž nechci, aby se ti něco stalo." tahle slova řekl nahlas a pohlédl prosebně na mudrce stojícího vedle jeho bratra, Iris schoval ochranitelsky v náručí. "To nebude nutné, myslím že pro tentokrát to slečně Foxové odpustím.." odkašlal si Simeon, "Nevěděl jsem, že jste se dali dohromady, to jsou skvělé zprávy, vaše rodové linie jsou skutečně zajímavé a vaši potomci by mohli být opravdu mimořádní kouzelníci.." rozvášnil se mudrc, jeho nadšení pro pokrevní linie čarodějů bylo dost zjevné, "Myslím že jsou spolu od včerejška, ještě bych ty potomky asi nezmiňoval.." špitl Adrian a snažil se nesmát, "Ach rozumím. Dobrá tedy, pojďme raději probrat tvoje zmrtvýchvstání, skutečně by mně zajímalo co se to tady děje.." posadil se na pohovku u krbu a trojice se k němu přidala. Všechno mu řekli, o zakletí v psa i o Agnes. "Věděl jsem, že to spunktovala ta stará ježibaba!" zamračil se Simeon, "Ale došlo mi to pozdě, příliš pozdě.." svraštil bolestně obočí. "To kvůli vám vybouchl ten kotel že? Nebyla to nehoda." zeptal se Robin, Simeon jen pokýval hlavou, "Mrzí mně že jsi u toho byl.." poukázala na Robinovu zjizvenou tvář, "Proč jste mi to neřekl?" zeptal se nechápavě chlapec, "Nevěřil bys mi, nenáviděl jsi mně." pokrčil rameny Simeon. Měl pravdu, Robin ho tehdy skutečně nenáviděl... 

Dohazovačka

"Ty vlasy jsou hustý, normálně bych tě nepoznala!" zírala Iris na svojí nejlepší kamarádku, "Díky, musela jsem si dát pauzu od barev kvůli pohovorům.." protočila očima Ruby, "JO! Viděla jsem tu tvojí reklamu na léky! Ty vole, taková doktorka důležitá, no bylo to hustý.." chechtala se Ruby, "Ani nemluv, táta to ukazoval všem příbuzným.." plácla se do čela Iris, "Teď mně čeká reklama na nějakej prostředek na podlahu a pak něco pro děti myslím?" zamyslela se Iris, "Jo! A musím se naučit na kytaru kvůli jednomu konkurzu, ještě že to táta umí a naučí mně to.." zavrtěla hlavou, "Je to docela fuška koukám." hleděla na ní pobaveně Ruby, "Máte vybráno dámy?" zjevila se u stolu Trisha, "No podívejme se na ní!" zasmála se Iris, "Aww naše krásná servírka.." otočila se Ruby, "Takže slečno, ráda bych si objednala tu škeblovou polévku, ale bez škeblí a ať tam kuchař nedává vodu, chci suchou polévku.." předváděla se, obě dívky brečely smíchy. Když z nich konečně vymámila smysluplnou objednávku, odešla do kuchyně. "Tak a teď, mám pár novinek.." nadechla se zhluboka Iris, "Mám nového přítele." pronesla tiše a s úsměvem malého dítěte, "CO? JAK? KOHO?" vytřeštila oči Ruby, "Chci vědět všechno!!" hleděla na Iris s otevřenou pusou, "Nooo je to ten kluk co jsem za ním šla tehdy opilá po rozchodu s Reefem... ale Ruby.. je úžasný!" zasnila se blondýnka, "Holka to mám z tebe radost! A tak strašně ti závidím.. Promiň, je to hnusný ale fakt jo." podložila si rukou hlavu a hleděla na svojí kamarádku, "No a to je ta druhá novinka.... on má bratra víš.." začala Iris, ale nemohla větu dokončit, protože Ruby na židli nadskočila jakoby ji píchla včela, "Je svobodný??" vyhrkla okamžitě, "Jo je a ptal se jestli nemám nějakou svobodnou kamarádku.." pokračovala blondýnka klidným tónem, "Máš!!" začala se hlásit Ruby, "Takže souhlasíš s tím, že mu dám tvoje číslo?" zeptala se Iris, "Musíš se ptát?" pohlédla na ní nechápavě Ruby, "Hmm vlastně ani ne.." zasmála se Iris, mezitím jim Trisha donesla jídlo a pití, nemohla se ale zdržet, v restauraci bylo narváno, "To je ale krásný den!" usmála se spokojeně Ruby, plná nadějí a pozvedla slavnostně skleničku cosmopolitanu, "Tak na nás holka!" přiťukly si, "Na nás!". "Ach bože, ty už taky patříš k těm fanatičkám co si fotí každé jídlo?" pohlédla Ruby znechuceně na Iris s mobilem v ruce, když začala jíst, "To ne, jen chci naštvat sourozence.." vyplázla jazyk dívka... 

Reklamy

"Ježiši už zase reklamy.." zaúpěl Eliot, "...to už jsou snad čtvrté a ještě nejsme ani v půlce filmu!" nadával, i Roxie si na zemi znuděně zívla a položila hlavu na packy. Tristanovi to nevadilo, vytáhl z kapsy telefon a věnoval se chatování se svým, nově získaným, přítelem, o kterém ale zatím nikdo oficiálně nevěděl, tedy krom Luny, která vycítila změnu nálady svého bratra a nebylo pro ni těžké si domyslet, co za tím vězí, čekala ale, až se bude chtít sám svěřit. "Pořád si nemůžu zvyknout na ty tvoje oči, je to úplně zvláštní, že nezáří.." pohlédla Iris nervózně na Robina, "Já vím, ale zvykneš si, když jsem teď s tebou tak často mimo Glimmerbrook tak je to nezbytná iluze, víš jak mudrcové nemají rádi přitahování pozornosti.." pokrčil rameny mladík, "Náhodou je to skvělé, někteří upíři by taky takové iluze taky potřebovali.." zapojila se do debaty Beth, trávila už u Foxových víc a víc času, bylo jim spolu s Eliotem zkrátka dobře, dětem to nevadilo, byli rádi že má táta společnost, jen Luna to nesla trochu hůř, ráda se k tátovi na gauči tulila a teď její místo zabírala krásná upírka. Celkově si pro sebe kradla víc jeho pozornosti než by se jí líbilo. Když se Eliot dozvěděl, že Iris začala chodit s Robinem, málem nadšením zkolaboval a běhajíc po obýváku jen dokola vykřikoval "Já to věděl!! Já to věděl, že na to dojde!! Věděl jsem to!!", hodně se mu ulevilo, jakoby mu ze srdce spadl obrovský kámen, protože věděl, že Robin je schopný dát na jeho výjimečnou dceru pozor ještě lépe, než by to kdy zvládl on. Navíc už nebyl nejmladší, jeho vlasy začínalo zdobit pár stříbrných pramínků a i když si to nerad přiznával, byly věci na které už prostě nestačil. Mezi reklamami vyskočila mimořádná zpráva, upozorňující na stále se zhoršující podmínky ve městě zvaném Evergreen Harbor. "Ježiš proč s tím ty lidi nic nedělají?" koukala na záběry nechápavě Iris, "A co s tím mají dělat?" pokrčil rameny lhostejně Tristan, "Dyť je tolik možností!" pohlédla na něj nechápavě blondýnka, "Aáá už se nám v ní zas probouzí ekoložka..." uchechtll se Eliot, ".. měl jsi jí vidět na Sulani, uklízela tam pláže jak šílená a jednou jsem ji viděl, když před ní nějakému pánovi vypadla láhev z tašky... málem ho tou lahví umlátila." řekl Robinovi a začal se smát spolu s ostatními, "Jo to si pamatuju! Se málem strachy počůral.." hihňal se Tristan, "To není pravda, on ji zahodil!" hájila se Iris, "Teda..myslím.." špitla tišeji, "No ale to se prostě musí! Když s tím nikdo nic nedělá tak to pak nemá dopadnout takhle.." ukázala nasupeně na televizi. "Máš pravdu princezno, ale teď už psst, konečně je tam zas film.." uklidnil ji Eliot a znuděně zívl. Iris to už ale vrtalo v hlavě celý večer... 

Feťačka

"No tak, Robe, uklidni se.." špitl Eliot směrem k nervóznímu Robinovi, který ochranitelsky stál před jeho dcerou a doslova ji chránil vlastním tělem, napjatý jako struna, čekal na jeden špatný pohyb, který by mohla bělovlasá upíra udělat, aby ji zavřel zpět do cely, ze které ji právě pustil na svobodu. Mladík mu neodpověděl jen na něj rychle pohlédl, ale Eliotovi to řeklo víc než tisíc slov. Lhal by ale kdyby tvrdil, že mu pohled na čaroděje chránícího neústupně jeho dceru jakkoliv vadí. "Nech ho být, nedivím se mu.." špitla April tiše. Bylo jí trapně, teď už věděla jaký jaký je to pocit, když pouštějí feťáka z odvykačky a jeho rodina na něj čeká doma, naoko veselá že ho vidí, ale spíš v obavách, jestli do toho znovu nespadne, nebo zda jen nepředstírá, že je už v pohodě, i když ve skutečnosti není. Všechny ty pohledy, shovívavé, vyděšené, odměřené, zkoumající... cítila je na sobě a nebylo to příjemné. Připadala si, jakoby tam stála nahá, přestože jí Idris přinesl čisté oblečení a po několika těžkých měsících vypadala zase jako ona a ne jako špinavá troska. "Jak se cítíš?" zeptal se Eliot opatrně, když všichni mlčeli, "Strašně.." sklopila hlavu April, "To co jsem dělala..." polkla a podívala se stranou, "Nemohla jsi za to." řekl jí už asi po padesáté Idris a ona mu zrovna tak po padesáté odpověděla, "Jo mohla. Dělala jsem to já, nikdo jiný. Pamatuju si to všechno... všechno.." mluvila tišeji a tišeji, slova jí bolela, "Nic tím nezměním, ale stejně se vám všem musím omluvit.." bylo to těžké, ale snažila se každému pohlédnout do očí, "Iris, Eliote i ty.. Robine?" pohlédla na čaroděje, který se ani nepohnul a stále ji jen bedlivě sledoval, "Všichni tři jste doslova nasadili vlastní krk, aby jste zastavili to... monstrum co se ze mně stalo.." pohlédla nešťastně ke stropu, kdyby to bylo možné, plakala by, "Bože mohla jsem vás zabít... bylo mi to jedno.." rozhodila rukama, "mrzí mně to, strašně mně to mrzí!" sepjala rty, vypadala jako hromádka neštěstí, Eliot už to nevydržel a došel k ní aby ji objal, tohle nemohla předstírat, Iris si všimla, že Robin se víc rozkročil a roztáhl prsty na rukách, byl připravený zasáhnout kdyby bylo třeba. To byla ta chvíle. Tehdy jí došlo, že ho miluje. Myslela si že už to nikdy nezažije, po té bolesti z rozchodu s Reefem ani nechtěla, ale bylo to tady. Znovu milovala. Dojatě se pousmála a hleděla na svého přítele, odhodlaného bojovat za kohokoliv, koho měl rád. "Pojď sem.." řekl tiše Eliot, April se skryla do jeho náruče, "Proč to pořád děláš...? Jsem nesmrtelná, mohla bych tě zabít během vteřiny kdybych chtěla, mohla jsem zabít tvoje děti! A ty jsi mně už přesto podruhé zachránil před zatracením..." hleděla na něj nechápavě. "Protože jsi moje rodina a k rodině se nikdy neotočím zády." odpověděl vážně. Z Aprilina hrdla se vydralo zavzlykání, bolestně stiskla oči a objala ho ještě pevněji... 

Změna je život

"Nebude ti to tady chybět?" zeptal se Robin, "Nee myslím že ani moc ne.. Myshuno mi nijak k srdci nepřirostlo.. žila jsem tu hlavně kvůli rodině." rozhlédla se po náměstí Iris. "A jak to vzal vůbec táta?" vyzvídal chlapec dál, "No nebyl zrovna nadšený, spíš smutný, ale pochopil to. Potom byl hodně naštvaný, když jsem odmítla vzít si od něj peníze, samozřejmě mi chtěl na ten pozemek přispět, ale já prostě nechci! Nemůže mi pořád takhle pomáhat. Asi mi nevěří že to zvládnu..." zamračila se dívka, "A moc nechápal, proč jsem si vybrala právě Evergreen, nechce abych žila v tak hnusném městě, dle jeho slov, ale já si nemůžu pomoct, je to blízko odsud, táhne mně to tam a ty pozemky jsou strašně levné díky té situaci co tam panuje a navíc - když ty jsi souhlasil, tak už je mi úplně jedno kdo si co myslí... každý místo se dá změnit." pohlédla zamilovaně na svého přítele, Robin pokrčil rameny, "Mně je jedno kde s tebou budu žít. Dost mně překvapilo, když jsi to navrhla, nebudu lhát. Nečekal jsem že už jsi na to připravená.." pousmál se, v jeho očích byl takový klid a tolik lásky, že by to uklidnilo každého, "Říkala jsem ti, že tě miluju, chci s tebou být co nejvíc to jde." opřela se o jeho hruď, "Taky tě miluju.." pohladil ji po tváři Robin. "Takže kontejnery jo..?" povzdechl si chlapec pobaveně a zavrtěl odevzdaně hlavou. "Jo! Je to skvělý, jsou levný a dá se z nich udělat skvělý bydlení, uvidíš!" začala nadšeně vyprávět dívka, poslední týdny si dělala spoustu průzkumů o malém a úsporném bydlení, "Navíc ten přístav, kde prodávají ty pozemky, se už nepoužívá a těch kontejnerů je tam spousta, nevyužitých... uvidíš, zateplí se to, dáme tam sádroš a bude to krásné!" zasnila se, "Dobře, dobře, ty jsi odborník..." sepjal rty Robin v pobaveném úšklebku a následně dívku políbil, "Chtěla bych se tam odpoledne přenést a podívat se, jak to tam vypadá.." řekla dívka, "Aaa, dneska s tebou ale nemůžu jít, slíbil jsem odpoledne pomoc Adrianovi..." povzdechl si Robin, "To nevadí, zvládnu to sama lásko." odpověděla blondýnka, "Tak buď opatrná, víš jak je to s tím tvým přenášením." dobíral si jí Robin a chytil dívku za bradu jako malé dítě, "To jsou jen pomluvy!" zamumlala Iris...